Vysokotlaké rtuťové výbojky byly vůbec prvním typem tohoto druhu osvětlovací techniky, který v první polovině minulého století začal svou slavnou éru působení v oblasti veřejného osvětlení. Měly celou řadu výhod a dokázaly zajistit dostatek umělého světla ve veřejných prostranstvích a ve výrobních halách. V 60. letech je z dominantního trůnu začali sesazovat jejich sodíkoví souputníci, to však neznamená, že jejich sláva definitivně upadla v zapomnění.

Proč bychom neměli na tyto zdroje umělého světla zanevřít

Velmi dlouhá životnost – technologie výroby umožnila v průběhu desítek let prodloužit deklarovanou životnost až na 15 tisíc hodin, což výrazně snižuje náklady na provoz veřejného osvětlení. Po této době se však pokazí jen zhruba desetina svítidel, skutečná životnost těch ostatních může dosáhnout až 25 tisíc hodin.
Stabilní světelný tok – po celou dobu životnosti svítí přibližně stejnou intenzitou, teprve ke konci života klesá světelný tok zhruba o jednu pětinu.
Lze je provozovat prakticky kdekoli, nemá na ně podstatný vliv okolní teplota ovzduší, nevadí jim mráz, ani tropické letní teploty. Mohou bezpečně osvětlovat prostor jak v silném mrazu do – 27 stupňů, tak i v podmínkách saharské pouště.
Mohou se ve svítidlech instalovat v libovolné poloze, a v různé výšce nad zemí, a to jak ve výrobním komplexu, tak i v lampách veřejného osvětlení.

Barevné spektrum bílého světla rtuťových výbojek Lightpark je širší, než u sodíkových výbojek, tím pádem je lze využít zejména pro pracoviště, kde je žádoucí chladnější odstín pro dostatečnou bdělost a pozornost.
Zavedená výroba dokáže udržet ceny těchto výrobků na velmi nízké úrovni. Je to dáno propracovaným a mnoha roky prověřeným výrobním postupem na automatických linkách, podobně jako je tomu u halogenových autožárovek.
Nevýhodou je bohužel samotná rtuť, což znamená nutnost ukládat je do speciálních kontejnerů s nebezpečným odpadem.